Pavel Rapušák, Petr Chroust

 

Koho z nás někdy napadlo, co mohou mít společného Velký Roudný - nejvyšší z jesenických sopek, kostel sv. Václava u dominikánského kláštera v Opavě - založený na konci 13. století, nádražní budova zaniklé železnice v Horním Benešově, torzo kříže na rozcestí nad Volárnou, ostění hospody U Bílého koníčka v Opavě, žlab u cesty u Andělské Hory nebo bývalá továrna na barvy v Miloticích nad Opavou? Na první pohled nenacházíme zjevnou souvislost. Přesto něco společného mají. Na jejich stavbu nebo výrobu byl použit tufit. Šedá až šedočerná hrubozrná hornina, nebo chcete-li kámen, vulkanického původu, prokazatelně těžená v lomech, které jsou dodnes k vidění v krajině pod Velkým Roudným.

Do historie těžby a využití tufitu můžeme nahlédnout díky dlouholeté badatelské činnosti Klubu Za starý Bruntál. Tufit, unikátní stavební materiál, se kterým se můžeme setkat na desítkách a možná i stovkách historických, sakrálních, hospodářských, technických a jiných staveb či artefaktů vytvořených nejen na Bruntálsku či Opavsku, je dokladem lidského umu a technické vyspělosti i houževnatosti našich předků. Nejprve se však podívejme, kde se tufit vzal, jak vlastně vznikl.

 

Velký Roudný – pohled přes hladinu Slezské Harty, nejvyšší z jesenických sopek, fotogenický vrchol, který vypadá z každé strany a v každém ročním období jinak (foto Petr Chroust)

 

Když sopka nespí

Krajina Nízkého Jeseníku je typická výraznými kužely vulkánů. Známe je pod jmény Uhlířský vrch, Venušina sopka, Velký a Malý Roudný či Červená hora. Tyto sopky chrlily a vylévaly žhavou lávu před více než jedním milionem let až do doby asi před 700 tisíci lety. Za dobu stovek tisíc let vychrlily do širokého okolí ohromné množství tzv. pyroklastického materiálu (pyros – starořecky oheň, klastický – skládající se z úlomků a prašných částic). Množství lávy a dalšího materiálu vychrleného Velkým Roudným vytvořilo na dnešní Moravici a Černém potoku mohutnou hráz. Vzniklo rozsáhlé jezero vedoucí údolím Černého potoka až po současné město Bruntál s hladinou až 40 m nad současnou Slezskou Hartou.

Nastaly zde jedinečné podmínky, v evropských končinách ojedinělé, kdy sopečný prach a popel padal do sladkovodního jezera, kde se usazoval nebo byl splavován, možná se i sypký materiál při otřesech sopky sesouval jako laviny z okolních svahů, a mohl tak vzniknout sediment - tufit. Každá etapa sopečné aktivity se podepsala další usazenou vrstvou. V některých místech tufitového lomu v Razové napočítáme až sto vrstev nad sebou. Máme tak před sebou zajímavou přírodní geologickou kroniku.

 

Na struktuře tufitové stěny jsou dobře patrné usazené vrstvy pyroklastického materiálu, přesně podle jednotlivých etap sopečné aktivity; v této přírodní geologické kronice se dá číst dávná historie naší krajiny  (foto Petr Chroust)

 

Tufit obsahuje 50 až 90 % vulkanického materiálu, zbytek jsou úlomky jiných hornin. Částice sopečného původu se objevují ve velikosti sopečných bomb (přes 30 mm), lapil (2-30 mm), sopečného písku (0,05-2 mm) a sopečného prachu (menší než 0,05 mm). Čím vzdálenější od jícnu sopky, tím je prach a tedy i výsledný tufit jemnější. Barva tufitu je šedá nebo šedočerná, ale ve výbrusu nerostu jsou patrné lapily sopečného skla tmavě hnědé, zelenavé či hnědošedé barvy, také drahokamu olivínu, od barvy olivově hnědé, zelené, až po žlutou, nebo zelenohnědého augitu.

Pro úplnost – pyroklastický materiál usazený na suchém zemském povrchu se souborně nazývá tufa. Najdeme ji na úpatí všech sopek Nízkého Jeseníku. Na úbočí Uhlířského vrchu se po dlouhá léta tufa intenzivně těžila. Razovský tufit však vznikal jinak, jak jsme si odvodili výše. Tento jedinečný vulkanický nerost nemá pravděpodobně v celoevropském měřítku obdobu. Na pobřeží Středozemního moře je znám a využíván tufit pocházející např. ze sopečné aktivity Vesuvu nad Neapolí nebo sopky Etny na Sicílii. Tam ovšem padal sopečný popel a prach do slané mořské vody, kdežto zde, na Nízkém Jeseníku, do sladkovodního jezera.

Stavebniny u vulkánu

Přestože vulkanická činnost Velkého Roudného a dalších vulkánů v okolí ustala již v dávné minulosti, měly staré sopky velký vliv na život a práci místních obyvatel. Malebná krajina se sopečnými kužely je nejen krásná a inspirativní, v oblasti navíc nalezneme mnoho lomů, kde se vulkanická hornina těžila. Na břehu současné přehradní nádrže Slezská Harta jsou zachovány také dvě lokality dokládající dlouhodobou těžbu tufitu.

Razovský lom

Nad spodní částí obce Razová se nachází chráněná přírodní památka Razovské tufity. Razovský pyroklastický komplex má zhruba trojúhelníkový až podkovovitý tvar a rozkládá se na ploše velké 21 ha. Skládá se z čedičového tufitu, tufitických slepenců, slepenců s tufitickou příměsí a ze slepenců. Protože se lom nachází poměrně blízko jícnu sopky, má zdejší kámen hrubší strukturu – obsahuje větší či menší kamínky a mohou v něm být i větší částice tzv. „sopečné pumy“. V lokalitě je odkryto osm lomových stěn s výškou až 5 m. Celková mocnost tufitové vrstvy po prvohorní nebo druhohorní podloží (křída) je až 12 m.

 

Výška stěn razovského lomu dosahuje až 5 m; předpokládá se, že mocnost tufitové vrstvy je mnohem větší (foto Petr Chroust)

 

Historii těžby tufitu v Razové můžeme podle nálezů a datace staveb s tufitovými stavebními prvky vysledovat až do 14. století. Po staleté tradici byla činnost v lomu přerušena v roce 1945. Po odsunu německého obyvatelstva se již těžba neobnovila. Důvodem mohlo být, že odešli zkušení dělníci, kteří kameni rozuměli, kteří uměli efektivně těžit. Záznamů k samotné těžbě je poskrovnu, což badatelům znesnadňuje rekonstrukci způsobů těžby. Protože se tufit tvořil sedimentací, musely být i metody jeho dobývání odlišné od těžby čediče či běžného lomového kamene. Dynamit i jiné trhaviny by tento relativně křehký materiál velmi poškodily. Skromná dokumentace podává svědectví o tom, jak se jednotlivé bloky z lomu oddělovaly. Původně byla hornina vylamována ručně. Do kamene se vysekaly drážky, později se do něj vrtaly díry. Do takto připravených otvorů se vrážely klíny z tvrdého dřeva, které se polévaly vodou, aby se roztáhly. Později používané ocelové klíny se obkládaly plechem, aby se dosáhlo většího třecího efektu a hornina nepopraskala sama. Postupným zarážením za sebe seřazených klínů dosáhli kameníci odlomení celého bloku tufitu.

V pozdějším období byly bloky řezány pomocí ocelového lana nebo svazků drátů. Klikami se roztočil pohonný buben, který pohyboval lanem vedeným přes 4 kladky (dvě horní a dvě spodní). Kvůli spodním kladkám se musely nejprve do horniny zahloubit šachtice. Aby se lano při řezání nepřehřálo, polévalo se vodou, pro snadnější řezání se používal křemenný písek. Tímto způsobem dokázali zdejší lamači odřezat ohromné a rovné bloky, o čemž svědčí kolmé stěny lomu. Po oddělení a vytažení bloku o velikosti 1 x 1 x 2 metry mohli lamači materiál zpracovat na potřebné menší kusy, přičemž  postupovali po vrstvách, ve kterých se sopečný prach ukládal. Přímo v lomu byly formátovány desky, patníky, překlady, koryta a další materiál pro finální výrobky. Přestože použití lana zvýšilo produktivitu těžby, oddělování a zpracovávání tufitových bloků muselo být úmornou dřinou.

 

Schéma osvětlující pravděpodobný způsob těžby, odřezávání, tufitových bloků

 

Území bývalého lomu je dnes památkově chráněné. Těžbu tak není možno obnovit. Lokalita je přístupná návštěvníkům, kteří mohou obdivovat mohutnou lomovou stěnu. Kdyby se vytěžila, vrátilo by se lámání na začátek a začala by se těžit další vrstva tufitu (do hloubky). V jižní části lomu si můžeme prohlédnout sloup z tufitu, který zdejší mistři ponechali patrně na upomínku původní mocnosti ložiska. Z odpadního materiálu byly vyskládány nesčetné zídky.

Zajímavostí razovského lomu je torzo vany, která je asi 150 cm dlouhá, 80 cm široká a 65 cm vysoká, vysekaná z jedinného tufitového bloku. Traduje se, že mělo jít o dar razovských kameníků císařovně Marii Terezii. Před dokončením kameník nejspíše narazil na skrytou sopečnou pumu (větší kámen) a téměř hotový artefakt puknul. Dílo tak zůstalo nedokončeno a torzo vany bylo ponecháno v centrální části lomu.

Karlovecký lom

Kilometr západně od Razové se nachází další tufitový lom. Býval kdysi ve svahu nad obcí Karlovec. Dnes se nachází na břehu Slezské Harty, protože obec, s vyjímkou kostela a fary, zmizela pod hladinou přehrady. Karlovecký lom má rozlohu jen cca 1,5 ha a dosahuje mocnosti okolo 8 metrů. Odkrytá lomová stěna vytváří ucelený amfiteátr. Struktura horniny a těženého materiálu je jemnější než v Razovském lomu. Z karloveckého tufitu se daly vyrábět jemnější a umělečtější předměty než z tufitu z lomu v Razové. Střídají se zde vrstvy s převahou pískových, pískovo lapilových tufů a tufitů, místy přecházejí až do hrubě deskovitých pískovo lapilových tufů. Těžený kámen vypadá jako pískovec, je však tmavý a nevzhledný, proto se všude natíral vápnem na bílo. Ve zdejším lomu byly objeveny zbytky děr po klínech, s jejichž pomocí dělníci vylamovali celé bloky. Metodu těžby páčením a klínováním dokazují i převislé lomové stěny.

V širším okolí obou uvedených lomů lze předpokládat přítomnost mocné či méně mocné vrstvy tufitu. Menších lomů bylo v razovském katastru a okolí v minulosti více. Téměř všude tam, kde na místních polích najdeme remízky, byla prováděna drobná těžba. Vzniklé prohlubně byly zaváženy teprve nedávno, většinou komunálním odpadem. Ve starých německých dokumentech jsou popisovány tufitové lomy i na protějším svahu moravického údolí, ve Volárně u Roudna. Ložiska však byla nejspíše dotěžena a dnes po nich není ani památky.

Po stopách kameníků

Za staletí těžby se v lokalitách okolo dnešní Slezské Harty vytěžilo a odvezlo ohromné množství tufitového materiálu. Z lomu se dodávaly zpravidla hotové výrobky, na koňských povozech se rozvážely po okolí, což byla namáhavá a složitá práce. Tufit, jako stavební materiál, je pevný, neporézní, má zajímavý vzhled. Oproti intruzivním horninám (např. žula) má menší objemovou hmotnost, dobře se s ním manipulovalo a relativně snadno se opracovával. Proto byl i levný. Stavebníci jej v minulosti často používali jako náhradu za dražší pískovec. Odtud pochází i označení slezský pískovec nebo také razovský pískovec.

Využití tufitu bylo široké, zvláště oblíbený byl ve stavebnictví – užíval se na skládání zídek, stavění zdí, železničních mostů a propustků, velmi často z něj byly konstruovány klenby, ostění oken, dveří, základy pilířů, sloupy, schody, obklady atd. Vyráběly se z něj užitné předměty (koryta, žlaby, patníky, nároží, lavice, dokonce i mlýnské kameny a další předměty. Z tufitu se často tesaly podstavce pro hřbitovní pomníky, kříže a boží muka.

 

Kříž stojící nad Razovským lomem; tufitový podstavec zrekonstruovali členové Klubu za starý Bruntál; původní kříž ani desku z niky se nepodařilo nalézt; kovářem byl zhotoven nový kříž; členové klubu jsou přesvědčeni, že kříž zde původně stával na paměť lidem, kteří po staletí tvrdě pracovali v místních lomech (foto Petr Chroust)

 

Sledování způsobů využití a vyhledávání lokalit s výskytem užitého tufitu je nikdy nekončící činnost. Členové Klubu Za starý Bruntál mapují způsoby využití tufitu a nacházejí stále nové a nové lokality, kdy byl tento unikátní kámen použit. Během posledních deseti let zaznamenali ve více než stovce obcí ke dvěma stům nálezů užití tufitu. Z velké části se jedná o kostely, šlechtická sídla a části náhrobků na místních hřbitovech. Není ovšem vyloučeno, že tufit byl použit při stavbě mnoha dalších sakrálních nebo světských staveb, protože tufitové klenby, sloupy a jiné stavební prvky jsou před zraky badatelů často ukryty pod omítkou.

 

Mapa lokalit s nálezy použitého razovského tufitu

 

Nejstarší doložené použití tufitu je na hradu Šelenburku, na zbytcích zdiva tvořícího prstenec v základní vrstvě věže uprostřed nádvoří. Hradní věž je datována k roku 1320. Z jiných historických staveb jmenujme např. kostel Nanebevzetí Panny Marie v Opavě, kostel sv. Benedikta v krnovské části Kostelec, arkády na nádvoří bruntálského zámku atd. Pozorným pohledům neuniknou tufitové stavební prvky na některých dalších památkách v Bruntále, Krnově a Opavě i v okolních obcích. Snahu o umělecké zpracování tufitu pak najdeme na domě restaurace U Bílého koníčka na Dolním náměstí v Opavě. Tufit byl užíván jako stavební materiál či architektonický prvek nejen na budovách ve Slezsku a na severní Moravě, jsou známy případy, kdy se vozil do Olomouce a dokonce dle písemných materiálů až do Vídně. Avšak jeho konkrétní využití v rakouské metropoli zatím nebylo možné vysledovat.

 

Příklady užití ostění dveří např. hospoda v Razové (foto Petr Chroust)

 

Kaple na Velkém Roudném byla poslavena rovněž s užitím tufitu (foto Pavel Rapušák)

 

 

Mlýnské kameny z tufitu jsou druhotně vloženy do hřbitovní zdi u kostela v obci Staré Heřmínovy (foto Pavel Rapušák)

 

V samotné Razové bylo nalezeno asi 25 míst s praktickým použitím tufitů. Obec a Klub Za starý Bruntál vytvořili na katastru obce naučnou stezku se zastaveními na místech zajímavého použití tufitu. K propagaci „Razové jako obce tufitů“ přispěl v roce 2006 workshop ateliéru světoznámého sochaře prof. Kurta Gebauera. Několik jeho studentů zde z kvádrů tufitu vytvořilo tzv. Razovské domečky. Jsou k vidění na travnaté ploše v centru obce. V současné době se v Razové zakořeňuje myšlenka na vybudování Muzea tufitů.