Aleš Salibor

 

Chceme-li hovořit o historii hlavnické zbrojnice, bývalé obilní sýpky, musíme se vrátit zpět do doby, kdy vládla Rakousku – Uhersku císařovna Marie Terezie se svým synem císařem Josefem II. z rodu Habsburků.

Po několika válkách, které Marie Terezie v 18. století prohrála, venkovský lid strádal velkým utrpením. Podílela se na tom přátelská i nepřátelská vojska, a když byl uzavřen mír, utiskovala své poddané zase vrchnost. Marie Terezie pochopila, že je nutné změnit celý systém své vlády. V prvé řadě po prohraných válkách musela vybudovat stálé vojsko a stavět silné pevnosti. A k tomu potřebovala dostatek peněz. Nařídila, aby daně, které platili dosud jen poddaní, odváděla i vrchnost. Měly-li být daně řádně vybírány, bylo nutné znát výměru zemědělských pozemků. Proto navázala Marie Terezie na práci císaře Josefa I. a dokončila tvorbu katastrálních map -  vznikl tzv. tereziánský katastr. Vývoj monarchie směřoval k lepším zítřkům, osvícená panovnice dala své monarchii nové impulsy do života.

V letech 1769 a 1770 však vypukla v Čechách, a především ve Slezsku, veliká nouze následkem nesmírné neúrody a situace se stala více než dramatická. V prvním roce řádily silné deště, v březnu napadlo přes půl metru sněhu. Když konečně po 14 dnech roztál, nastaly velké záplavy, které naprosto znemožnily setí. Když už se zdálo koncem dubna, že se počasí umoudří, nastalo velké sucho, které trvalo do 17. června 1769. Na polích se neurodilo nic. Brzy byly spotřebovány i zásoby určené na osivo. Na jaře 1770 zakázaly úřady vývoz obilí, ale ani to nepomohlo. Celé léto pak propršelo, vše hnilo doslova před očima. Lidé začali umírat hlady. Jedlo se všechno – tráva, kořínky, slupky ze žaludů. Chleba se pekl z pilin s kousky zelí. Bandy žebráků ohrožovaly pocestné. Hromadně hynul i dobytek. Císař Josef II. se o situaci hodlal přesvědčit osobně, a proto se vydal na cesty. Našel mezi obyvatelstvem poměry mnohem horší, než se mu kdy zdálo. Po silnicích a ve vesnicích ležela nepohřbená těla lidí, kteří zemřeli hlady, všude byla neuvěřitelná bída. Na nedostatek potravy zahynulo na 250 000 lidí. Císař Josef II. se na základě situace rozhodně a rychle postaral o nápravu a pomoc dovozem obilí do postižených oblastí a velkými půjčkami ze státní pokladny. Těmito činy si získal velkou přízeň zbídačeného obyvatelstva.

O historii sýpky v Hlavnici nejsou známy žádné písemné dokumenty, které by mohly podat svědectví. Musíme proto vycházet z obecně-historických informací, které mohou přiblížit okolnosti vzniku hlavnické sýpky. Z historických dokladů víme, že byla zřízena v roce 1776, tedy ještě v době, kdy zřizování obecních sýpek bylo pouze patentem doporučeno. Již před rokem 1748 nutily některé vrchnosti ve Slezsku své poddané, aby za příznivějších let zakládali zásoby obilí, z nichž by se vydávalo obilí v případě nouze. V patentu z roku 1748 se doporučovalo, aby se v obcích začaly zakládat sýpky a patentem z roku 1788 se založení sýpek nařídilo. V článku 4 patentu se nařizuje, aby každý poddaný, který má ornou půdu, odvedl jednu třetinu z celkové zásoby pro setí z každého druhu obilí do sýpky. Ukládání obilí v tak velkém množství však bylo velice obtížné, a proto bylo v roce 1793 stanoveno, že každý rolník má dávat jen dvacátý díl tak dlouho, až bude mít uloženu celou zásobu semen, potřebných pro svou usedlost.

Poněvadž se uložené obilí kazilo a nebylo je pak v době potřeby možno sít, bylo nařízeno, aby se obilí, které v daném roce přibude, prodalo a peníze za prodej zůstaly v hospodaření sýpky. Z těchto peněz vznikl obilní peněžní fond. Jednotliví účastníci fondu, sedláci a držitelé usedlostí, měli právo výpůjček obilí i peněz. Tento systém fungoval až do roku 1848, kdy bylo zrušeno poddanství, a protože se podstatně změnily poměry v zemědělství, sýpky pozbyly významu. Proto byly zákonem č. 45/1863 zrušeny, zásoby obilí a budovy byly prodány. Komu patřila či komu byla prodána hlavnická sýpka není známo. Naštěstí osud chtěl, aby hlavnická sýpka přežila více než 200 let.

V roce 1866 byl schválen zákon, který obsahoval obecní a volební řád, od roku 1868 přešla správa obce do rukou volených obecních výborů. Lze se domnívat, že v té době byla v obecní sýpce zřízena místnost, v níž zasedali první zástupci obecního výboru, a to až do roku 1887. V tomto roce totiž byla otevřena základní škola na Malé Straně a stará škola, která byla postavena v roce 1797 v místě dnešní zastávky autobusu, zůstala volná. V budově staré školy, také se jí říkalo obecník, byla v roce 1887 zřízena obecní kancelář, šatlava a místnosti pro bydlení obecních chudých.

První písemné doklady o využívání místnosti v budově sýpky – vstupní dveře místnosti se zachovaly do dnešních dnů – souvisí se jménem slezského buditele, hlavnického občana, starosty a zemědělce Jana Floriána Lhotského. V této místnosti, které se později říkalo „čítárna“, vznikl 18. srpna 1885 český Čtenářsko – pěvecký spolek, který sehrál hlavní roli při vzniku hlavnického českého hasičského sboru.

Obec Hlavnice vlastnila před rokem 1889 dřevěnou stříkačku, ke které však neměla vycvičené mužstvo, které by se věnovalo hasičství. Tehdejší starosta obce Jan Grohmann požádal tehdejší výbor Čtenářsko - pěveckého spolku o pomoc. Výbor na výzvu okamžitě zareagoval. Místní občan, stavitel Josef Kremser, se ujal práce na vytvoření stanov a tyto předložil obecnímu výboru ke schválení. Přesto, že starosta obce silně podporoval myšlenku založení sboru, obecní výbor stanovy neschválil. Výbor si velice dobře uvědomoval, že schválením českého sboru by podpořil šíření českého vlasteneckého ducha v obci. Obecní výbor si ještě tentýž den, kdy neschválil stanovy českého hasičského sboru, opatřil jiné stanovy, na jejichž základě zřídil německý hasičský sbor. Stalo se tak na jaře 1889. Dřevěná stříkačka a další vybavení bylo tedy přiděleno německému sboru.

Výbor Čtenářsko - pěveckého spolku nezaváhal a předložil obecním výborem odmítnuté stanovy Slezské zemské vládě. Vláda výnosem ze dne 12. července 1889 stanovy schválila a tím dala podnět k založení českého hasičského sboru v Hlavnici. Předkladatelé stanov Jan Florián Lhotský, Josef Kremser, Karel Steyer, Augustin Haas, František Kotala a Fortunát Košacký mohli proto svolat na 13. října 1889 valnou hromadu. Tímto dnem vznikl v Hlavnici druhý, tentokrát český hasičský sbor.

Po volbách do obecního zastupitelstva v roce 1894 německý hasičský sbor zanikl. V Hlavnici zůstal jen český hasičský sbor, jehož nástupci působí v obci do dnešních dnů. Od roku 1907 začali hlavničtí hasiči usilovat o zařízení, která potřebovali pro svou činnost. V roce 1908 byl vedle sýpky postaven sloup pro sušení hadic s příčkami pro výstup. Zároveň se obecní výbor usnesl, že věnuje hasičskému sboru „veškerý výzbroj hasičský, obci náležející, který toho času na půdě školy zdejší uschován jest.“

Jak je vidět, hasičský sbor se snažil vytvořit podmínky pro to, aby vybavení nutné k ochraně majetku před požáry bylo v pořádku a přístupné v případě potřeby. Pochopitelně, že s přibývajícím inventářem vznikala také větší potřeba prostor k uskladnění. Zřejmě už obecní kůlna nepostačovala a tato potřeba nakonec vyústila ve vybudování hasičské zbrojnice. Přišel rok 1913, v němž se obecní výbor usnesl, že uvolní část obecní sýpky pro potřeby hasičského sboru. V tomto roce byla postavena věž na západní straně sýpky pro sušení hadic. Tím byla část sýpky přestavěna na hasičskou zbrojnici. Podle záznamů v knize protokolů obecního výboru byla přestavba podle plánů stavitele Josefa Kremsera hotova za dva měsíce.

 

Návrh na úpravu sýpky na hasičskou zbrojnici stavitele Kremsera (zdroj OÚ Hlavnice)

 

Historicky významnou budovu, zdobí na jižní straně objektu dveře z roku 1776, nacházejí se poblíž vchodu na hřbitov, a dveře na severní straně, které jsou z doby okolo roku 1870, tedy pravděpodobně z doby, kdy vznikla hlavnická „čítárna“.

Od roku 1913 je bývalá obilní sýpka rozdělena na dvě části. V jedné části jsou uloženy všechny potřebné věci hlavnického hasičského sboru a v druhé části je sklad materiálu obecního úřadu. Budovu vlastní a udržuje obecní úřad, který s pomocí členů dobrovolných hasičů provádí fyzicky údržbu celého objektu. Od roku 1913 je proto budova sýpky přejmenována na hasičskou zbrojnici a její historie dalšího využívání je těsně spjata s historií dobrovolného hasičského sboru v Hlavnici.

 

Bývalá obecní sýpka, dnes hasičská zbrojnice. Původní dvoje dveře na západní straně nejsou používány, vchody do hasičské zbrojnice a obecního skladu jsou z jižní strany budovy. Spolu s kostelní věží a větrným mlýnem je symbolem obce Hlavnice (foto Petra Chroustová)

 

V pravé polovině budovy je skladiště obecního úřadu, v levé polovině místnosti hasičské zbrojnice (zdroj OÚ Hlavnice)

 

Detail západní stěny hlavnice zbrojnice (foto Petra Chroustová)

 

Vstupní, původní, dveře do skladu obecního úřadu na severní straně budovy jsou zevnitř částečně zazděné. Pocházejí z doby, kdy zde byla na konci 19. století tzv. čítárna (zdroj OÚ Hlavnice)

 

Pohled na severní stranu objektu, za dveřmi se nachází místnost hasičské zbrojnice (zdroj OÚ Hlavnice)